Ve světě, kde se předvídatelnost a kontrola často cení nade vše, je těžké přiznat nejistotu. Většina společnosti ji vnímá jako projev slabosti, neznalosti nebo nerozhodnosti. Zvlášť lídři a lidé, kteří rozhodují, čelí velkému tlaku mít odpovědi, být si jistí a mít situaci pod kontrolou. Když vyjádříme nejistotu, můžeme se také vystavit kritice nebo nepochopení a poškodit svou důvěryhodnost či pověst. Jistota je mnohem jednodušší a pohodlnější. S jistotou si připadáme chytří a schopní. Jistota nás drží v snadno pochopitelném černobílém světě.
Možná nejspolehlivějším zjištěním psychologie úsudku je, že lidé jsou si svými odhady jistější, než by měli být.
Zároveň žijeme ve světě rychlých technologických, ekonomických, společenských a kulturních změn. Víc než kdy dřív potřebujeme umět fungovat v situacích, kdy se nemůžeme spolehnout na předchozí znalosti a zkušenosti, kdy nemáme dost informací a kdy rámec pro rozhodnutí není úplně jasný.
Pokud si kulturně nemůžeme dovolit otevřeně přiznat nejistotu, brání nám to být transparentní, spolupracovat a nastavovat realistická očekávání. Přiznání nejistoty nás vede k tomu, abychom zkoumali různé možnosti, pomáhá nám zorientovat se v obtížných otázkách a rozhodnout se co nejlépe. Věříme, že je důležité, aby jednotlivci, firmy, organizace i celý svět dokázali přijmout nejistotu jako mocnou sílu. Prvním krokem k tomu je, aby nejistotu mohl snadno vyjádřit kdokoli.
Své děti učíme matematiku jistoty – geometrii a trigonometrii – ale ne matematiku nejistoty, statistické myšlení. […] Šokující je, že ani odborníci nejsou školeni v tom, jak srozumitelně komunikovat rizika veřejnosti.
Proto jsme založili Confido (latinsky důvěřuji). Chceme podpořit všechny, kdo chtějí odolat kulturnímu i osobnímu pokušení vidět svět černobíle a kdo statečně čelí nejistotě a budoucnosti.